Návštěvou Paříže a Lucemburku si ve čtyřech květnových dnech zpestřili výuku žáci našeho gymnázia. A když se jich tuto cestu rozhodlo podniknout rovnou padesát, je to trochu jako když se padesát croissantů pokusí přežít v bagetovém světě – menší kulturní šok, jazyková gymnastika a hodně fotek s věží, na kterou před námi vystoupily miliony jiných turistů.
Cesta začala romanticky – nočním přejezdem. Patnáct hodin v autobuse je ideální čas na to, abyste si uvědomili, že vaše kolena nejsou tak ohebná, jak jste si mysleli, a že spolužákovo „špitání“ je slyšet až na druhý konec autobusu. Ale co, Francie volá!
I když jsme byli po noční jízdě celí rozlámaní a někteří i dosti nevrlí, Paříž nás přivítala mile – sluncem, příjemnými teplotami, bagetami a nekonečným seznamem památek. Eiffelova věž? Odškrtnuto. Louvre? Viděli jsme Monu Lisu – opravdu je menší, než čekáte, ale pořád se tváří, že ví něco, co vy ne. Notre Dame? Stále majestátní. Montparnasse? Hnědá věž, o které nevíte, proč tam stojí. A můžeme pokračovat – Champs-Élysées, Lucemburský palác, Jardin des Tuilleries, la Défense a nebo třeba Vítězný oblouk, jehož zdolání – totiž objetí autobusem, nám zabralo pouhopouhé tři čtvrtě hodinky. Sláva řidičům!
Po Paříži následoval výlet do Verdunu – místo, kde i ti největší vtipálci ztichli. Bojiště první světové války nám připomnělo, že historie není jen o datech, ale hlavně o lidech. A pak Lucemburk – hlavní město, které je tak čisté a upravené, že máte chuť si zout boty, abyste ho nezašpinili. A mimochodem místní katedrála, která se jmenuje opět Notre Dame (to aby se nám to nepletlo), je místem posledního odpočinku krále Jana Lucemburského, po lucembursku krále Jana Českého.
Ubytování bylo příjemné a čisté, postele měkké, snídaně vcelku bohaté a sprchy skoro všude fungovaly, což je v exkluzivním světě Paříže skoro zázračné.
Studenti se vrátili nadšení, unavení a ti, kteří se učí francouzsky, snad i o pár francouzských slovíček bohatší. Vyzkoušíme si je. A i když si možná nepamatují všechny názvy památek, jedno je jisté – na tuhle cestu budou vzpomínat dlouho.
