Dne 11. září 2025 jsme se jako skupina studentů z několika tříd naší střední školy (4.K, 5.K a 2.I) zúčastnili exkurze do bývalých koncentračních a vyhlazovacích táborů Auschwitz I (Osvětim) a Auschwitz II – Birkenau (Březinka) v Polsku. Každý z nás měl trochu jinou představu o tom, co nás čeká. Někdo jel hlavně kvůli historii, jiný byl zvědavý na samotné místo, další měl obavy, jestli to nebude až příliš smutné nebo až depresivní. Společné ale bylo, že jsme všichni odjížděli se stejným pocitem, a to s tím že, tohle je místo, které by měl aspoň jednou v životě vidět každý, aby si uvědomil, kam může dojít nenávist, fanatismus a lhostejnost, a aby si vážil toho, v jaké době dnes žijeme.
Cesta autobusem trvala několik hodin a ubíhala v klidné atmosféře. Někteří z nás poslouchali hudbu, jiní si povídali nebo dospávali brzké vstávání. Už po cestě jsme si zkoušeli představit, jak bude areál vypadat, ale nikdo z nás vlastně nevěděl, co přesně očekávat. Jakmile jsme překročili polské hranice, průvodkyně nám v autobuse vyprávěla základní informace o historii Osvětimi a o tom, proč je důležité, aby se na události druhé světové války nikdy nezapomnělo. Díky tomu jsme se na návštěvu připravili i po duševní stránce.
Když jsme dorazili do Osvětimi, přivítal nás místní průvodce. Nejprve nám krátce, ale poutavě popsal, jak tábory vznikly, kolik lidí jimi prošlo a jaké hrůzy se tam děly. Pak jsme se vydali dovnitř Auschwitz I. Procházeli jsme mezi cihlovými domy, které zvenku vypadaly téměř obyčejně, ale uvnitř skrývaly těžkou minulost. V každé budově byla jiná expozice – staré fotografie, vitríny s osobními věcmi, které vězni museli odevzdat, a texty popisující jejich každodenní život. Hodně nás zasáhly hromady dětských botiček, kufry se jmény a ostříhané vlasy. Najednou to nebyla jen kapitola z učebnice dějepisu, ale skuteční lidé, jejichž osudy se tu tragicky uzavřely.
Po prohlídce Osvětimi jsme přejeli do Birkenau. Už z dálky nás ohromila rozlehlost tohoto tábora. Viděli jsme dlouhé řady komínů, zbytky dřevěných baráků, strážní věže a nekonečné ostnaté dráty, které se táhly až tam, kam jsme dohlédli. Stáli jsme i na rampě, kde kdysi zastavovaly vlaky s lidmi z celé Evropy, a průvodce nám vysvětloval, jak zde probíhal výběr – kdo bude přidělen na těžkou práci a kdo zamíří přímo na smrt. Bylo těžké uvěřit, že právě na těchto místech zahynuly statisíce nevinných lidí.
Cestou zpět do autobusu bylo znát, že na každého návštěva zapůsobila. Většina z nás mlčela, někteří si jen potichu povídali o tom, co viděli. V hlavě jsme si přehrávali všechny informace i obrazy, které jsme během dne nasbírali. Uvědomovali jsme si, jaké máme štěstí, že žijeme v míru a svobodě a jak důležité je, aby se na takové věci nikdy nezapomnělo. Každý z nás si odvezl vlastní myšlenky a spoustu otázek – proč se to stalo, jak mohli lidé něco takového dopustit a co můžeme dělat pro to, aby se nic podobného už nikdy neopakovalo.
Z exkurze jsme odjížděli s pocitem vděčnosti a s velkým respektem k obětem, jejichž osudy nám připomněly, jak křehká může být svoboda a lidská práva. Bylo to smutné, ale i nesmírně důležité – vidět na vlastní oči místo, které varuje před nenávistí a ukazuje, kam až může dojít lidská krutost. Tahle zkušenost v nás určitě zůstane a budeme na ni dlouho vzpomínat.
Za účastníky exkurze
Natálie Urbanová, Dominika Zemanová, Filip Pavelka, třída 2.I
