Roky 1986 až 1995 (Pád komunismu, sametový rozvod a ekonomická transformace)
Svíčková demonstrace v Bratislavě
1988 – V březnu se na Hviezdoslavově náměstí sešly tisíce věřících se zapálenými svíčkami v rukou. Požadovali jmenování nových biskupů, dodržování náboženských svobod a základních občanských práv. Komunistická policie toto zcela pokojné shromáždění brutálně rozehnala vodními děly, psy a obušky. Tato událost se stala prvním masovým vystoupením proti režimu od roku 1969 a předznamenala blížící se pád totality.
Palachův týden
1989 – V lednu si lidé v centru Prahy spontánně připomínali dvacáté výročí sebeupálení studenta Jana Palacha. Bezpečnostní složky proti demonstrantům zasahovaly každý den s nevídanou brutalitou, přičemž zatkly stovky lidí včetně Václava Havla. Jeho uvěznění vyvolalo obrovskou vlnu solidarity a petičních akcí i mezi lidmi, kteří se dosud politicky neangažovali. Společnost se po letech strachu a normalizační apatie začala otevřeně probouzet.
Sametová revoluce
1989 – Brutální policejní zásah proti pokojnému studentskému pochodu na Národní třídě 17. listopadu zažehl celonárodní povstání. Vzniklo Občanské fórum a slovenská Verejnosť proti násiliu, statisíce lidí denně demonstrovaly na náměstích a proběhla úspěšná generální stávka. Komunistické vedení tváří v tvář obrovskému tlaku rychle zkolabovalo a na konci prosince byl Václav Havel zvolen prezidentem. Toto nenásilné předání moci se stalo celosvětově obdivovaným symbolem zhroucení sovětského bloku.
První svobodné volby
1990 – V červnu proběhly první skutečně svobodné a demokratické parlamentní volby po více než čtyřiceti letech. S drtivou převahou v nich zvítězila protikomunistická hnutí Občanské fórum v českých zemích a Verejnosť proti násiliu na Slovensku. K urnám tehdy dorazilo téměř 97 procent všech oprávněných voličů, což potvrdilo obrovskou celospolečenskou touhu po změně. Volby naplno legitimizovaly nové státní uspořádání a odstartovaly složitý proces politické transformace.
Odchod sovětských vojsk
1991 – Koncem června opustil území Československa poslední železniční transport se sovětskými vojáky a těžkou technikou. Tím se formálně a definitivně uzavřela třiadvacetiletá nelegální vojenská okupace, která začala v srpnu 1968. Šlo o jeden z největších diplomatických úspěchů nové vlády a absolutně klíčový krok k obnovení naší plné státní suverenity. O měsíc později se v Praze sešli zástupci členských států a formálně rozpustili také vojenský pakt Varšavské smlouvy.
Kuponová privatizace
1992 – Federální vláda spustila unikátní a kontroverzní experiment masivního převodu státního majetku do soukromých rukou. Miliony dospělých občanů si mohly za symbolický poplatek zakoupit kuponovou knížku a investovat své body do akcií vybraných státních podniků. Projekt sice nebývale rychle zprivatizoval velkou část ekonomiky, ale brzy ukázal i obrovské mezery v zákonech. Mnohé podniky a investiční fondy skončily vytunelované, což u části společnosti vyvolalo hlubokou deziluzi.
Rozdělení Československa
1992 – Po volbách v červnu 1992 se vítězní premiéři Václav Klaus a Vladimír Mečiar nedokázali shodnout na budoucí podobě společného státu. Rychle se proto dohodli na organizovaném a klidném rozdělení federace bez vypsání všelidového referenda. V listopadu pak Federální shromáždění těsnou většinou schválilo ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky k poslednímu dni roku. Tento ústavní a naprosto mírový proces rozpadu státu vešel do dějin jako „sametový rozvod“.
Vznik samostatné České republiky
1993 – O půlnoci 1. ledna oficiálně vznikly dva nové suverénní státy, Česká republika a Slovenská republika. Nový český stát vstoupil do existence s vlastní ústavou, dvoukomorovým parlamentem a záhy si zvolil Václava Havla jako svého prvního prezidenta. V únoru navíc proběhla úspěšná měnová odluka, kdy byla dosavadní československá koruna nahrazena českou. Započala tak zcela nová kapitola budování národního státu a snahy o jeho pevnou integraci na Západ.
Zahájení vysílání televize Nova
1994 – V únoru začala vysílat první celoplošná komerční televizní stanice u nás, v jejímž čele stál Vladimír Železný. Nova okamžitě přinesla zcela nový, dynamický styl zpravodajství, atraktivní zahraniční filmy a velkolepé zábavné formáty. Její nástup naprosto rozbil dosavadní monopol veřejnoprávní televize a bleskově z ní udělal nejsledovanější a nejvlivnější médium v zemi. Nova měla v následujících letech obrovský vliv nejen na mediální trh, ale i na českou popkulturu a politiku.
Roky 1976 až 1985 (Disidentský odpor, technologické milníky a probouzení společnosti)
Proces s The Plastic People of the Universe
1976 – Komunistický režim zinscenoval politický proces s hudebníky z okruhu undergroundu za údajné výtržnictví. Tvrdé nepodmíněné tresty pro mladé lidi, kteří chtěli jen svobodně hrát svou nekonformní hudbu, šokovaly část české inteligence. Tato událost paradoxně spojila do té doby názorově zcela izolované skupiny odporu, od bývalých komunistů až po křesťanské odpůrce režimu. Solidarita s uvězněnými hudebníky se stala hlavním a bezprostředním impulsem k vytvoření Charty 77.
Prohlášení Charty 77
1977 – V lednu byla zveřejněna petice žádající komunistické vedení o dodržování lidských práv, k čemuž se ČSSR sama oficiálně zavázala v Helsinkách. Dokument podepsaly stovky osobností v čele s Václavem Havlem, Janem Patočkou a Jiřím Hájkem. Státní bezpečnost okamžitě rozpoutala proti signatářům vlnu výslechů, domovních prohlídek, propouštění ze zaměstnání a nuceného vystěhování. Charta 77 se přesto stala nejznámějším, nejvytrvalejším a v zahraničí nejuznávanějším opozičním hnutím v tehdejším Československu.
Kampaň Anticharta
1977 – Režim na vznik Charty 77 zareagoval masivní celostátní propagandistickou kampaní, která měla signatáře před národem veřejně zdiskreditovat. Zástupy umělců, herců a zpěváků byly nahnány do pražského Národního divadla a Divadla hudby, aby před televizními kamerami podepsaly prohlášení loajality státu. Mnozí tak učinili ze strachu o svou kariéru či rodinu, aniž by původní text Charty vůbec četli nebo znali. Tento ponižující rituál naplno odhalil hlubokou morální krizi společnosti a posílil všudypřítomný tlak normalizace.
První československý kosmonaut ve vesmíru
1978 – V březnu odstartoval na palubě sovětské lodi Sojuz 28 vojenský pilot Vladimír Remek, který strávil ve vesmíru téměř osm dní. Československo se tak historicky stalo teprve třetí zemí na světě, jejíž občan úspěšně překonal zemskou přitažlivost. Tento obrovský vědecký úspěch byl režimem okamžitě a masivně využit k propagandě a oslavě nerozborného přátelství se Sovětským svazem. Z technologického hlediska však šlo o logické vyústění dlouholeté a vysoce kvalitní práce našich odborníků v programu Interkosmos.
Dokončení dálnice mezi Prahou a Bratislavou
1980 – Po mnoha letech nesmírně náročné výstavby byl v listopadu slavnostně otevřen poslední chybějící úsek dálničního spojení u Humpolce. Propojením české dálnice D1 a slovenské D2 vznikla klíčová dopravní tepna dlouhá přes tři sta kilometrů, spojující obě metropole federace. Tato strategická stavba výrazně zrychlila osobní i nákladní dopravu a stala se hlavním symbolem modernizace tehdejší infrastruktury. Oslavy jejího dokončení se pochopitelně nesly v duchu zdůrazňování budovatelských úspěchů reálného socialismu.
Nobelova cena za literaturu pro Jaroslava Seiferta
1984 – Švédská akademie poprvé a dosud naposledy v historii udělila nejprestižnější literární ocenění českému básníkovi. Jaroslav Seifert, jakožto tehdejší signatář Charty 77 a kritik režimu, představoval pro státní moc obrovský ideologický a diplomatický problém. Oficiální média tuto zprávu zveřejnila jen v kratičké textové zmínce a snažila se jeho mezinárodní triumf před veřejností co nejvíce bagatelizovat. Ocenění přesto vyvolalo velkou vlnu národní hrdosti a obrovské povzbuzení mezi svobodomyslnými lidmi.
Velehradská národní pouť
1985 – Tradiční oslavy 1100. výročí úmrtí svatého Metoděje se na Velehradě nečekaně proměnily v mohutnou protirežimní demonstraci statisíců věřících. Když se komunističtí funkcionáři z tribuny snažili dát pouti čistě světský charakter, byli davem masivně a hlasitě vypískáni. Lidé spontánně skandovali hesla požadující náboženskou svobodu a povolení osobní účasti papeže Jana Pavla II. Šlo o historicky první takto masové a zcela otevřené vystoupení proti normalizační moci, které předznamenalo postupný konec celospolečenské apatie.
Zlato z mistrovství světa v hokeji v Praze
1985 – V pražské Sportovní hale se konal světový šampionát, který na několik týdnů naprosto pohltil pozornost celé země. Československá reprezentace pod vedením trenéra Luďka Bukače dokázala porazit favorizovaný Sovětský svaz i Kanadu a vybojovala zlaté medaile. Triumf našich hokejistů na domácí půdě spustil velkou euforii a spontánní bujaré oslavy v ulicích. V tehdejší šedivé době představoval tento úspěch pro mnoho lidí vzácný okamžik uvolnění a pocitu opravdové sounáležitosti.
Roky 1966 až 1975 (Naděje Pražského jara, sovětská okupace a nástup normalizace)
Strahovské události
1967 – V říjnu 1967 vyšly do ulic stovky vysokoškolských studentů ze strahovských kolejí s heslem „Chceme světlo!“. Protestovali proti neustálým výpadkům elektřiny, zimě a celkově mizerným ubytovacím podmínkám. Veřejná bezpečnost jejich pokojný pochod směrem k Hradu na Malé Straně brutálně rozehnala obušky a slzným plynem. Tento tvrdý a neadekvátní zásah vyvolal vlnu veřejného pobouření a urychlil pád nepopulárního prezidenta a stranického šéfa Antonína Novotného.
Pražské jaro a zrušení cenzury
1968 – V lednu 1968 stanul v čele KSČ Alexander Dubček a zahájil reformní proces s cílem vybudovat „socialismus s lidskou tváří“. Režim přijal liberálně laděný Akční program a v červnu téhož roku dokonce oficiálně a bezprecedentně zrušil veškerou cenzuru. V zemi propukla nebývalá svoboda slova, začaly spontánně vznikat nezávislé spolky a obnovovala se činnost zakázaných organizací jako Junák či Sokol. Tyto rychlé demokratizační změny však vyvolaly paniku a hněv u vedení Sovětského svazu a dalších sousedních režimů.
Invaze vojsk Varšavské smlouvy a Moskevský protokol
1968 – V noci na 21. srpna překročilo československé hranice zhruba půl milionu vojáků pěti států socialistického bloku. Šlo o bezprecedentní okupaci suverénního spojence s cílem silou zvrátit reformní proces a dosadit poslušné kádry. Představitelé státu v čele s Dubčekem byli uneseni do Moskvy a donuceni pod brutálním psychickým nátlakem podepsat kapitulantský Moskevský protokol. Jediným členem naší delegace, který i přes obrovské hrozby odmítl diktát podepsat, byl lékař František Kriegel.
Sebeupálení Jana Palacha
1969 – Dvacetiletý student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se 16. ledna zapálil v horní části Václavského náměstí. Svým radikálním a obětavým činem chtěl vytrhnout společnost z nastupující letargie, pasivity a postupného smiřování se s okupací. Jeho pohřeb v centru Prahy přerostl v obrovskou a důstojnou manifestaci za národní svobodu a suverenitu. O měsíc později jeho čin na stejném místě zopakoval středoškolák Jan Zajíc, přičemž režim se snažil jejich památku systematicky vymazat z veřejného prostoru.
Hokejové bouře a nástup Gustáva Husáka
1969 – Na mistrovství světa ve Švédsku naši hokejisté dvakrát senzačně porazili tým Sovětského svazu, což vyvolalo v Československu nepopsatelnou euforii. Původně spontánní noční oslavy na Václavském náměstí však vyústily v poničení pražské kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot. Tato provokace posloužila Moskvě jako dokonalá záminka k definitivnímu odstranění Alexandra Dubčeka z politického vedení. Do čela strany usedl pragmatický Gustáv Husák, čímž byla definitivně zahájena tvrdá éra normalizace.
Potlačení demonstrací v srpnu 1969 a pendrekový zákon
1969 – Při příležitosti prvního výročí okupace vyšly do ulic Prahy, Brna i dalších měst desetitisíce rozhořčených občanů. Proti demonstrantům tentokrát nezasáhli Sověti, ale brutálně zakročila vlastní československá policie, armáda a Lidové milice, přičemž několik mladých lidí bylo zastřeleno. Vedení státu vzápětí narychlo schválilo takzvaný pendrekový zákon, který bezprecedentně omezil občanská práva. Tento represivní předpis umožnil režimu okamžitě vyhazovat lidi z práce, ze škol a věznit kohokoli bez řádného soudního řízení.
Zahájení provozu pražského metra
1974 – V květnu byl za obrovského zájmu veřejnosti slavnostně otevřen první úsek linky C mezi stanicemi Kačerov a Sokolovská (dnes Florenc). Šlo o mimořádně technicky náročnou stavbu, která zásadním způsobem proměnila a modernizovala dopravní infrastrukturu v hlavním městě. Režim tuto velkolepou událost propagandisticky využil k demonstraci technické vyspělosti socialismu a oslavě česko-sovětského přátelství. Metro se nicméně stalo spolehlivou a nepostradatelnou součástí každodenního života Pražanů na další desítky let.
Roky 1956 až 1965 (Opožděná destalinizace, úspěch v Bruselu a kulturní tání)
Antonín Novotný prezidentem
1957 – Po smrti Antonína Zápotockého usedl na Pražský hrad dosavadní první tajemník KSČ. Antonín Novotný tak ve svých rukou znovu pevně spojil nejvyšší státní i stranickou funkci. Jeho éra se vyznačovala spíše konzervativním, byrokratickým přístupem a velkou neochotou k hlubším politickým změnám. Přesto právě za jeho vlády začalo v 60. letech pomalé a jím často nechtěné společenské tání.
Triumf na EXPO 58 v Bruselu
1958 – Československý pavilon na první poválečné světové výstavě zaznamenal nečekaný a fenomenální úspěch. Inovativní expozice, multimediální představení Laterna magika i moderní design získaly hlavní cenu, Zlatou hvězdu. Takzvaný „bruselský styl“ následně pozitivně ovlivnil architekturu, nábytek i předměty denní potřeby v celém Československu. Byla to vzácná příležitost, kdy se naše kultura a průmysl úspěšně konfrontovaly se západním světem.
Nová ústava a vznik ČSSR
1960 – Režim pompézně vyhlásil, že v Československu byl definitivně dobudován socialismus. Byla přijata nová ústava, která formálně a bez obalu zakotvila vedoucí úlohu KSČ ve společnosti i státě. Název státu se změnil na Československou socialistickou republiku (ČSSR) a byl zaveden nový státní znak bez tradičního kříže. V praxi šlo především o ideologický krok, kterým se režim snažil zabetonovat svou neomezenou moc.
Odstřel Stalinova pomníku v Praze
1962 – Obří žulové sousoší na letenské pláni, lidově přezdívané „fronta na maso“, bylo tajně zlikvidováno pomocí stovek kilogramů trhavin. Monument byl paradoxně dokončen až v roce 1955, tedy v době, kdy v Sovětském svazu už probíhala kritika kultu osobnosti. Zničení pomníku se stalo nejviditelnějším a poněkud rozpačitým symbolem naší opožděné destalinizace. Akce proběhla bez jakékoli publicity, aby vedení státu nemuselo veřejně vysvětlovat své předchozí přehmaty.
Rehabilitace obětí politických procesů
1963 – Speciální stranické komise začaly potichu přezkoumávat hrubě zmanipulované rozsudky z počátku 50. let. Zrušily mnohá obvinění proti vysokým komunistickým funkcionářům i perzekvovaným slovenským „buržoazním nacionalistům“, včetně Gustáva Husáka. Plné občanské rehabilitace se však tehdy dočkalo jen minimum demokratických odpůrců režimu. Tento proces přesto významně oslabil pozici konzervativního křídla strany a dodal odvahu reformátorům.
Zrod československé filmové nové vlny
1963–1964 – Do kin začaly vstupovat přelomové filmy mladé generace režisérů, jako byli Miloš Forman, Věra Chytilová či Jiří Menzel. Jejich snímky se vyznačovaly syrovou autenticitou, improvizací neherců, černým humorem a naprostým odmítáním schémat socialistického realismu. Díla jako Černý Petr nebo Démanty noci si brzy získala obrovské mezinárodní uznání i prestižní ocenění na festivalech. Odstartovalo to zlatou éru naší kinematografie, která později vyvrcholila ziskem dvou Oscarů (1965- Obchod na korze, režie: Ján Kádár, Elmar Klos a 1966- Ostře sledované vlaky, režie: Jiří Menzel).
Příprava Šikovy ekonomické reformy
1965 – Centrálně plánovaná a neefektivní ekonomika se na počátku 60. let propadla do hluboké krize a hospodářský růst se zastavil. Tým ekonomů pod vedením Oty Šika proto vypracoval návrh radikálních změn fungování národního hospodářství. Cílem bylo zavést do tuhého socialismu prvky tržního prostředí, důraz na ziskovost a větší samostatnost jednotlivých podniků. Strana reformní kroky v roce 1965 sice opatrně schválila, ale jejich plné uvedení do praxe naráželo na ideologický odpor aparátčíků.
Roky 1946 až 1955 (Od prvních poválečných voleb po první spartakiádu)
Parlamentní volby
1946 – V květnu proběhly první poválečné volby, které se staly klíčovým bodem našich moderních dějin. V českých zemích v nich suverénně zvítězila Komunistická strana Československa, zatímco na Slovensku vyhrála Demokratická strana. Tento výsledek odrážel poválečnou náladu, touhu po sociálních jistotách i vděčnost sovětské armádě za osvobození. Komunisté díky tomu získali křeslo premiéra pro Klementa Gottwalda a začali systematicky obsazovat silové pozice ve státě.
Komunistický převrat
1948 – V únoru vyvrcholila vládní krize, když demokratičtí ministři podali demisi na protest proti komunistickým čistkám v policii. Komunisté pod vedením Klementa Gottwalda zareagovali mobilizací mas, vyzbrojením Lidových milicí a nátlakem na nemocného prezidenta Edvarda Beneše. Beneš nakonec tlaku ustoupil, přijal demise a jmenoval novou vládu plně kontrolovanou komunisty. Tímto takzvaným „Vítězným únorem“ začala v Československu více než čtyřicetiletá totalitní diktatura.
Zákon o JZD a kolektivizace
1949 – Komunistický režim přijal Zákon o jednotných zemědělských družstvech, čímž odstartoval proces násilné kolektivizace venkova. Soukromí rolníci byli systematicky likvidováni, vydíráni a nuceni odevzdat svůj dobytek i půdu státu. Ti nejodbojnější, označovaní jako kulaci, byli často i s rodinami vystěhováni do pohraničí nebo uvězněni. Tradiční vztah lidí k půdě byl tak na dlouhá desetiletí zcela zničen a zemědělství na čas upadlo do hluboké krize.
Proces s Miladou Horákovou
1950 – Bývalá poslankyně a bojovnice proti nacismu se stala hlavní obětí vykonstruovaného politického procesu, který řídili sovětští poradci. Navzdory obrovské mezinárodní vlně solidarity a prosbám světových osobností o milost byla odsouzena k trestu smrti. Milada Horáková se stala jedinou ženou popravenou během komunistických politických procesů u nás. Její statečný postoj před soudem z ní udělal trvalý symbol morálního odporu proti totalitní zvůli.
Měnová reforma
1953 – Vláda tajně připravila drastickou měnovou reformu s cílem zlikvidovat úspory obyvatelstva a odstranit poválečný lístkový systém. Lidé si mohli vyměnit jen velmi malou hotovost v poměru 1:5, zatímco zbytek peněz se měnil v likvidačním kurzu 1:50. Tento faktický státní bankrot ožebračil většinu národa a vyvolal obrovské rozhořčení napříč celou společností. Následovaly masové protesty dělníků, zejména v Plzni, které však režim brutálně potlačil armádou a milicemi.
Úmrtí Klementa Gottwalda
1953 – První komunistický prezident zemřel v březnu 1953, jen několik dní po návratu ze Stalinova pohřbu v Moskvě. Jeho smrt paradoxně neznamenala okamžitý konec tvrdých represí, protože moc pevně převzali Antonín Zápotocký a Antonín Novotný. Přesto odstartovala pozvolnou a velmi opatrnou destalinizaci, která u nás probíhala mnohem pomaleji než v jiných zemích východního bloku. Gottwaldovo tělo bylo po vzoru Lenina na omezenou dobu nabalzamováno a vystaveno v mauzoleu na pražském Vítkově.
První celostátní spartakiáda
1955 – Na pražském Strahově se konala první obří hromadná tělovýchovná přehlídka, která měla ideologicky nahradit zrušené sokolské slety. Režim ji využil jako monstrózní propagandistickou akci k demonstraci jednoty, síly a oddanosti budování socialismu. Vystoupení statisíců cvičenců vyžadovala obrovskou logistickou přípravu a účast na nacvičování byla v podstatě povinná. Spartakiády se pak konaly každých pět let a staly se jedním z nejikoničtějších vizuálních symbolů komunistického státu.