POVÍDÁNÍ O UKRAJINĚ

Dva týdny od vypuknutí války na Ukrajině jsme uspořádali přednášku a besedu se čtyřmi Ukrajinci. Tři byli z jedné rodiny - tatínek pracoval v zemědělství, maminka byla kadeřnicí a dospělá dcera studovala žurnalistiku. Čtvrtou přednášející byla mladá žena, která pracovala v odchodní společnosti jako překladatelka a editorka. Všechny ženy musely uprchnout z Ukrajiny před ruskou agresí. Díky otci rodiny, který pracuje v naší zemi, nalezly u nás bezpečí.

Přednáška se i přes velmi vážné téma nesla v pozitivním duchu, všichni čtyři vystupující představili sebe i svou zemi v době míru. Povídání bylo velmi osobní a působivé, zaujalo nás např., že jejich dědeček je Rus a že to nikdy nepůsobilo žádné spory. Následovalo líčení útrap po přepadení jejich země, které přinášíme níže. Přes všechna vylíčená strádání na závěr setkání zaznělo přesvědčení, že boj proti agresorům skončí vítězně a že naše země budou moci žít v míru.

VYPRÁVĚNÍ O HRŮZE VÁLKY

Čtvrtek. V pět hodin ráno náš spánek přeruší tetin telefonát se slovy, která by asi nikdo nechtěl slyšet: „Anno, vstávej a sbal si věci. Rusko začalo bombardovat Kyjev. Nepanikař." Rada „nepanikař“ ale nevychází. Pověsti a předpovědi o totální válce kolovaly několik měsíců, ale my jsme jim odmítali uvěřit. Nesbalili jsme si poplachový kufr s věcmi, které uprchlíci potřebují. Nehledali jsme nejbližší protiletecké kryty, protože jsme věřili, že je nikdy nebudeme potřebovat. Nezajímalo nás, co znamenají zvuky sirén, protože jsme si byli jisti, že je nikdy neuslyšíme. Ale osud měl své vlastní plány.

Ještě ospalí slyšíme první výbuchy a automaticky sbíráme nejnutnější věci a vybíháme na ulici. Snažíme se u sousedů zjistit, kde je nejbližší protiletecký kryt a za zvuků výbuchů objednáváme lístky do našeho rodného města. Zvuky sirén. Se sousedy jsme už ve sklepě. Někdo si dělá legraci, že poblíž je hřbitov. Není to vtipné.
Nálet utichá. Sebereme se a jdeme na nádraží. Vlaky jsou zrušené, na výjezdu z hlavního města jsou hrozné zácpy, ale máme štěstí - náš vlak nakonec přijíždí a jedeme do Vinnitsy. Je tam klidněji, ale v noci nás znovu budí sirény – Rusové se pokusili zasáhnout město raketami. Opět děsivé. Tak uplynul první den války.

Druhý den války. V pátek ráno jedeme opět na nádraží, abychom se dostali domů. Cestou se rozhodujeme jet k tatínkovi do České republiky. Měníme trasu a míříme do Lvova.

Třetí den války. Noc ve Lvově proběhla tiše. Ráno se za zvuků sirén dostáváme na nádraží, překonáme vzdálenost 1000 km a ocitáme se na západě Ukrajiny; je tu takový klid, zdá se, že není válka a že není potřeba kamkoliv odjíždět.

Deset hodin ve frontě na hranici pro pěší a konečně objímáme tátu. Tak plyne čtvrtý den války.

Nemůžu tomu uvěřit. Nemůžu uvěřit, že se nám tohle všechno stalo. Za námi je hrozná cesta, která se, upřímně řečeno, nedá ani jedním procentem srovnat s tím, co zažívají Ukrajinci, kteří zůstali doma. S těmi, kteří jsou nyní nuceni mrznout, skrývat se ve sklepech a šetřit na jídle a vodě.

Stále je pro nás děsivé a těžké si uvědomit, že na Ukrajině je válka,

že nevíme, kdy se budeme moci vrátit domů,

že náš život už nebude jako dřív,

že několik měst již bylo srovnáno se zemí,

že v metru, schované před ranami raket, se rodí děti.

Budu upřímná, měli jsme štěstí. Velké štěstí. Nechceme se však ani minutu vracet k hrůze, kterou jsme během těchto čtyř dnů zažili. A co je nejdůležitější, naše historie se nikdy nevyrovná s tím, co Ukrajinci zažívají nyní v podmínkách ledové, bolestivé a strašné války. Ale zároveň věříme, že Bůh je milosrdný ke všem, kdo ho vzývají, a dokáže tuto noční můru zastavit.