V různých předmětech, např. v moderních učebnicích angličtiny INSIGHT, se opakovaně setkáváme s pojmem VOLUNTEERING – DOBROVOLNICTVÍ. Mnoho žáků si ale nedovede představit, o co se jedná a těžko chápou, že někdo může obětovat několik týdnů či dokonce měsíců ve prospěch jiným, a nemít za to žádnou finanční odměnu. Proto jsme oslovili tři dobrovolnice z našeho regionu, aby se s námi podělily o své zkušenosti a aby motivovaly ty z vyšších ročníků k podobné prospěšné činnosti. Dvě z nich (Barbora Javorská a Lenka Jelínková) jsou naše absolventky, třetí – mladá lékařka Adéla Kucharčíková - pochází z nedalekého okolí, ale její příběh je pro nás také inspirativní.

Dobrovolnictví má mnoho podob - pomoc obětem přírodních katastrof, péči o seniory, ochranu přírody, práci s dětmi a mládeží nebo údržbu a opravy památek. Existují organizace, které zařizují pobyt dobrovolníků v zahraničí, např. tábory nebo pobyty v humanitárních organizacích.

Motivace může být různá
Kvalita života – dobrovolník slouží ostatním, protože tak zlepšuje svůj vlastní život. Jedná se patrně o nejdůležitější motivaci. Dobrovolníci jsou rádi s ostatními, mají rádi aktivní odpočinek a zejména pocit, že mají pro ostatní svou cenu.
Zpětný zisk – mnoho lidí má z dobrovolnické činnosti nějaký, byť nefinanční zisk.
Smysl služby – někteří dobrovolníci vidí spolupráci v komunitě jako zodpovědnost, kterou spolu přináší občanství – v tomto případě se někdy sami necítí být dobrovolníky.
Křesťanské přesvědčení – Křestanství vnímá službu ostatním jako duchovní povinnost.
Profesionální zkušenost – Dobrovolnictví nabízí zkušenost, kterou je možno zahrnout do profesního životopisu a zvýšit tak svou hodnotu pro zaměstnavatele.
Společenské důvody – Dobrovolnictví je vhodným způsobem k poznání velkého množství nejrůznějších lidí a často je tak možné se snadno spřátelit.

BARBORA – RWANDA

Kdo jsem? - dobrovolnice, která se vydala přes Amsterdam až do Rwandy, aby zažila nezapomenutelnou zkušenost dobrovolnictví
– studium: Gymnázium Ledeč nad Sázavou (2005-2013)
• VŠ: Univerzita Hradec Králové – Bc. – speciální pedagogika
• Univerzita Karlova – Mgr. – logopedie a surdopedie
• Profese:
– školní logoped ve škole pro sluchově postižené
– logoped ve zdravotnictví v ambulanci
• nově: mateřská dovolená 

• Termín: 28.8. - 20.9. 2017
• Místo: sirotčinec sv. Antonína – Rwanda
– pomáhá:
• dětem bez domova, které by jinak skončily na ulici
• lidem z vesnice – finance na stravu, školu, léčbu apod.,
• spravuje školku a školu
• zaměstnává cca 35 lidí z okolí

Vřele doporučuji jakoukoliv formu dobrovolnictví.

Byly 4 hodiny ráno a náhle mi u hlavy začalo zvonit několik budíků najednou, rychle jsem vstala, dobalila kufry a vyrazila na pražské letiště. Z Prahy jsem letěla do Amsterdamu, z Amsterdamu jsem 9 hodin letěla do Kigali – hlavního města Rwandy. Rwanda je třikrát menší než Česká republika a má necelých 12 miliónů obyvatel. Žije zde 50 % katolíků, 45 % protestantů a 5 % muslimů. Rwanda je známá převážně kvůli genocidě, která zde proběhla v roce 1994. Jednalo se o boj dvou kmenů, který po třech měsících skončil. Lidé žijící v Rwandě jsou genocidou stále poznamenáni, na každé ulici je několik vojáků, kteří hlídají případné rozpory.

Říká se, že když Pán Bůh rozdával krásu světu, omylem vylil mnoho krásy této maličké zemi a na ostatní mu již dostatek krásy nezbyl. Jedná se o zemi tisíce kopců, kde jeden končí a druhý začíná. Krásnější přírodu jsem zatím neviděla.

Městečko Nyanze leží necelé tři hodiny od hlavního města Kigali. Centrum ubytovává 42 dětí a 6 vychovatelé, dále je zde kaple svatého Antonína, ubytování pro kněze, dům pro dobrovolníky a čtyři budovy školky. Dále podporuje jednotlivce i celé rodiny, které potřebují jakoukoliv pomoc, například pomáhá placením pojištění, darováním jídla, placením školného atd. Když jsem první den přijela do centra, tak děti ze školky měly zrovna přestávku, celá třída dětí za mnou přiběhla a děti mě hned začaly objímat. Hned poté za mnou přišly učitelky a s úsměvem na tváři se mi představovaly. Poznala jsem, že lidé jsou zde stále pozitivní, což jsem často nedokázala pochopit vzhledem k jejich životním situacím.

Program jsem měla rozmanitý. Některé dny jsem trávila s dětmi z centra, někdy jsem byla ve školce, často jsem pomáhala s úklidem a několikrát jsem byla navštívit rodiny, které centrum podporuje. Během svých misií jsem toho viděla tolik, že kdybych popsala desítky stran, tak bych nedokázala vše správně popsat. Měla jsem možnost vidět nejchudší z nejchudších. Viděla jsem děti, které odešly na ulici ve čtyřech letech, ale i děti, které se od dětství živily prostitucí. Ženu, které zemřel manžel a děti během genocidy, je těžce nemocná a nemá ani vodu na zapití prášků.

Viděla jsem otce od rodiny, který vydělává 530 korun měsíčně, živí svoji ženu a děti, své rodiče, sourozence, jejich protějšky, rodiče manželky a její sourozence. Jídlo je cenově srovnatelné s cenou jídel v naší zemi. Většina obyvatel má jídlo jednou za dva dny, a to pouze vařené fazole. Běžné je, že děti chodí pro vodu i šest kilometrů, tuto vodu pijí a používají na vše potřebné. Většina rodin nemá připojení elektřiny, kuchyň, záchod, okna, postel a spí na hliněné zemi.

Lidé by zde velmi rádi pracovali, ale mají minimální šanci získat placené pracovní místo. Jsem nesmírně vděčná Pánu, že mi tuto zkušenost umožnil. Na misiích jsem byla necelé čtyři týdny, ale navždy mi pozitivně změnily život.

LENKA – BULHARSKO

V letech 2014, 2015 jsem strávila rok jako dobrovolnice v bulharském městě Stará Zagora. Vyjela jsem tam pod záštitou organizace SADBA. K dobrovolnictví v zahraničí mě přitahovaly podobné věci, jako všechny ostatní zahraniční dobrovolníky. Většina vnímá, že v nich je nějaký potenciál, energie navíc, mají volný čas a chtějí ho strávit tím, že někomu pomohou, a zároveň touží po poznávání cizích kultur a jisté dávce dobrodružství.

Můj bulharský rok byl náročný, ale velmi mě obohatil. Aktivity v centru Dona Boska, kde jsem pracovala, byly pestré. Převážně jsme pracovali s romskými dětmi a dospívajícími. Pomáhali jsme s jejich doučování, vedli jsme pro ně různé kroužky, pořádali hry, tábory, výlety, chodili jsme pracovat do jednoho dětského domova, podíleli se na přípravných kurzech pro místní dobrovolníky.

Ve starozagorském ghetu žije okolo 30 tisíc Romů. Některé děti, které navštěvovaly naše středisko, žily v hrozných podmínkách. Ale stále to byly děti - byly plné elánu, chuti bavit se a šťastně žít. Práce v takovém prostředí je běh na dlouhou trať. Jednak nemusí být řešením pro místní lidi úplně vše, co si my představujeme, jednak se výsledky neprojeví hned. Během přípravného ročního kurzu jsem slyšela jednu myšlenku, která se mi tam často vracela a posilovala mě v mé práci: „Výsledky uvidíš až u té další generace. Děti, které k tobě budou chodit, nejspíš opět založí vlastní rodiny ve 14 letech, nevymaní se z rodinné zátěže. Ale už budou vědět, co chtějí pro své děti. Pošlou je k Vám do školy a teprve tito - možná - vzdělání dokončí.“

Pokud někdo o dobrovolnictví uvažuje, myslím, že to je první dobrá známka toho, že by k tomu mohl mít předpoklady. Takovému člověku bych vzkázala, ať to jde zkusit. Doporučovala bych vybrat si nějakou organizaci, která před výjezdem vede přípravný kurz. Na něm se budoucí dobrovolník dozví mnoho o tom, co ho čeká. Zároveň se tam může lépe rozhodnout, zda je to pro něj (v tuto chvíli) vhodné. Není se čeho bát. Jděte to zkusit. Je to hezké obohacení života. Držím všem palce. :-) Lenka Jelínková

ADÉLA - UGANDA

Během studia medicíny jsem si splnila jeden ze svých největších snů. Strávila jsem dva měsíce v Ugandě, kde jsem pracovala jako dobrovolník v dětské nemocnici Whisper.

Od mé cesty do Ugandy už uplynulo několik let a stále ji vnímám jako jednu z nejdůležitějších životních zkušeností, která mi v mnoha ohledech změnila život. Odjížděla jsem tam s tím, že chci pomáhat ostatním. Teď zpětně ale vidím, že mnohem větším přínosem bylo to, co jsem se v Africe naučila a co jsem tam zažila.

Největší insiprací pro mě byli místní lidé, které jsem potkávala v nemocnici i mimo ni. Každý z nich zažil bídu, hlad a ztrátu blízkých, a přesto se umí radovat z maličkostí a být vděční za všechno, co jim život přináší. Člověk si díky takové zkušenosti uvědomí, kolik věcí považujeme za samozřejmost, i když samozřejmé vůbec nejsou.

Kromě práce v nemocnici jsem se podívala i do sirotčince a se sociálními pracovníky navštívila chudé vesnice. Před návratem domů jsem také procestovala část ugandské přírody. Každý z těchto zážitků mi pomohl rozšířit obzory, naučit se něco o světě, o sobě a o síle, která se skrývá v lidech. A také o tom, že ke splnění snu někdy stačí udělat první krok.

(MUDr. Adéla Kucharčíková, provdaná Pilňáčková)

Další fotografie z dobrovolnických pobytů: FOTOGALERIE

_{Dobrovolnice oslovil a článek sestavil Jiří Foller}