Denisu Vintrovou si my vyučující pamatujeme ještě pod dívčím příjmením Budilová. Zdá se nám, že v učebnách ledečského gymnázia sedávala před nedávnem. Co od té doby stihla, o to se s námi podělila jako další host pravidelného rozhovoru.

Jaké vzpomínky máte na gymnázium v Ledči?
Vzpomínky mám jenom hezké. Asi stejně jako většina lidí, která měla štěstí na bezstarostné dětství, i já ráda vzpomínám na školní roky, kdy jediným problémem byl tak maximálně zapomenutý domácí úkol. Nicméně, viděno „pocovidovou“ perspektivou například moje vzpomínky na každodenní tlačenice v šatnách u skříněk působí jako z jiného světa.

Pamatujete si, čím jste se chtěla v té době stát?
Přiznám se, že vůbec ne. Bavilo mě skoro všechno (promiň, fyziko) a ještě v posledním ročníku jsem neměla moc jasno, co bych chtěla dělat dál. Tak jsem podala přihlášky na ty školy a obory, které mi přišly zajímavé a čekala, jak to dopadne.

Čemu jste se věnovala později (studium, práce)?                                                                                                                                                     Nakonec jsem vystudovala práva na Karlově univerzitě a pracovala všude možně. Za nejzajímavější zkušenosti považuji práci pro Český rozhlas a stáž na Stálé misi při OSN v New Yorku.

V jakém povolání (profesi, postavení, funkci) pracujete teď?
Od léta budu pracovat v Národním úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, kde budu mít jako referentka na starosti zahraniční vztahy.

V čem vaše práce spočívá?
Zjednodušeně řečeno budu hájit zájmy a prosazovat priority České republiky v oblasti kybernetické a informační bezpečnosti na mezinárodní úrovni, v organizacích jako je OSN, OBSE a podobně.

Co Vás na ní nejvíce baví?
To, že se jedná o komplexní problematiku s dynamickým vývojem, takže součástí mojí práce bude neustále se učit nové věci. Také to, že výsledky dnešních vyjednávání na mezinárodní úrovni ovlivní například to, jakou podobu bude mít v budoucnu internet. A já se na tom mohu podílet.

Jaké máte plány do budoucna?
Obecně nejsem člověk, který plánuje na pětiletky dopředu. Dělám vše, jak nejlépe dovedu, jsem otevřená novému a věřím, že platí, že štěstí přeje připraveným. V dnešní době, která je v mnoha směrech mnohem méně předvídatelná, než jak tomu bylo u našich rodičů a prarodičů, v tom myslím může být jistá výhoda.

Jaký máte v současné době vztah k Ledči / našemu regionu?
Přiznám se, že jsem v poslední době neměla moc možností strávit v Ledči více času. I s ohledem na dlouhodobý pobyt v zahraničí se můj výskyt v rodném městě v posledních letech smrsknul na krátkou návštěvu u prarodičů. Jsem ale často překvapená, kolik lidí Ledeč nebo někoho z Ledče zná, jezdí tam na rekreaci a podobně. Vždycky to zahřeje u srdce a zabrnká na strunu lokálního patriotismu.

Co byste chtěla vzkázat našim studentům?
Určitě, aby se nebáli jít za svým snem. Dělat, co je baví. Taky aby se nebáli, že když nejsou z prestižního gymnázia v Praze, že jim nějak ujíždí vlak. Chytří a schopní lidé se prosadí všude. V neposlední řadě bych pak všem chtěla popřát, aby se ta šílená situace už konečně stabilizovala a oni se brzy mohli vrátit zpátky do tříd za učiteli a kamarády. Jak říká můj oblíbenec, biochemik Jan Konvalinka: Vždycky všechno dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, znamená to, že ještě není konec.

^{Za rozhovor děkuje a hodně úspěchů přeje Jiří Foller.}