Ing. Zdeněk Vacek, Ph.D.; * 1976
ZŠ Lánecká ve Světlé n. Sáz.,
Gymnázium v Ledči n. Sáz. (1991-1995),
VŠE Praha, Fakulta mezinárodních vztahů.
Spisovatel (hospodářský, kulturní a politický vývoj 20. století), novinář (od 1998, mj. GEO, Auto Tip, Svět motorů, nyní Reflex a aktualne.cz), autor výstav (od 2014 ŠKODA Muzeum Mladá Boleslav), od 1. ledna 2020 ředitel Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše.

Jaké vzpomínky máte na gymnázium v Ledči?
Ty nejlepší, jen mě trochu děsí, že od maturity loni uplynulo čtvrt století… Na ledečském gymnáziu studovala už moje mamka i dva strýcové, já jsem s několika bývalými spolužáky ze světelské základky dojížděl Posázavským pacifikem z Dolní Březinky, odkud pocházím. Smrčná, Stvořidla, Sluneční zátoka – bylo to romantické… tedy až na jedno vykolejení lokálky (za nepřehlednou zatáčkou ležel na kolejích strom vyvrácený větrem) a také na občas velmi mrazivá rána, kdy se skoro všichni pasažéři vměstnali do prvního motorového vozu s funkčním topením, protože vlečňák měl okna zamrzlá.                     Ledečské gymnázium na mě působilo svobodomyslněji, než jak nám popisovali své zážitky kamarádi z havlíčkobrodské konkurence. Vyhovovala mi domácká atmosféra, měl jsem štěstí na výborné profesory vyučující mé oblíbené předměty (dějepis, češtinu, fyziku). Gymnázium prohloubilo mé zájmy a definitivně mě nasměrovalo k budoucím profesím. Moc mě nebavil tělocvik, za to ale náš ústav opravdu nemohl, nic proti běhům Šeptouchovem.                                                        Pamatuji se na maturitu: celý nervózní jsem se ráno zapomněl oholit (ne snad, že by bylo co), navíc se strhla průtrž mračen a na potítku u okna mě rušilo rachocení kapek na parapetu. Kousek našeho tabla mám dodnes schovaný, pojali jsme je jako přehled budoucích nositelů Nobelovy ceny. Rád vzpomínám na mnohé spolužačky i spolužáky, byla s nimi sranda a nevybavuji si případy šikany nebo jiné opravdu stresové situace.

Čím jste se chtěl v té době stát?
V dětství jsem neprošel obligátním kolečkem vysněných povolání typu kosmonaut nebo popelář, jen jsem věděl, že určitě nechci učit (pocházím z kantorské rodiny). To se nezměnilo. Lásku ke staré technice jsem ještě těsněji svázal s obecnou historií, klíčem k pochopení toho, jak funguje svět.
Navíc jsem už během gymnaziálního studia pomáhal v rodinné cestovce, a tak jsem po gymnáziu nastoupil na pražskou ekonomku (VŠE), kombinující praktičnost s možností věnovat se mým zálibám. Když jsem pro potřeby diplomky bádal mimo jiné v pozůstalosti Voskovce a Wericha, vrtěli nade mnou archiváři hlavou: zabloudil jsem na Strahov jako nejspíše první posluchač VŠE v historii Památníku národního písemnictví.
Hodiny gymnaziálního profesora Horny mě dovedly mimo jiné k zájmu o propagandu, boj o demokracii, ideály humanitní – tady se hodily i poznatky z hodin češtiny u profesorky Trtíkové. Nebude náhodou, že jsem mnoha zajímavými a obohacujícími oklikami doputoval do Památníku Karla Čapka.

Čemu jste se věnoval později?
Na pražské VŠE jsem absolvoval studium mezinárodních ekonomických i politických vztahů a diplomacie, završené velkým doktorátem (Ph.D.) To už jsem měl za sebou náhradní vojenskou službu, báječných 18 měsíců na (pracně, ale férově vyběhaném) fleku v archivu Národního technického muzea v Praze. Nebylo to teplé místečko, naopak v zimě dost mrazivé a celoročně velmi prašné. Kupodivu mě skoro zbavilo alergie na prach. Znáte to, co vás nezabije, to vás posílí.
 Při studiu jsem ještě intenzivněji pracoval v rodinné cestovce a od 21 let dosud se věnuji novinařině. Vždy jsem chtěl mít více želízek v ohni, stres ze souběhu uzávěrek mě otužuje, „vejce ve více než jednom košíku“ mi dávají pocit svobody: člověk není závislý na jediné firmě, jednom šéfovi a jeho rozmarech. Kromě populárně-naučných a motoristických časopisů jsem měl tu čest po pět let vést českou (a krátce i slovenskou) redakci renomovaného mezinárodního magazínu GEO. V našich médiích myslím nevídaná preciznost a snaha o maximální objektivitu načerpaná v domovské německé redakci pro mě byla velkou školou. Dodnes příležitostně píši pro svobodomyslný Reflex, hlavně o historii, technice a kultuře.
 Od dubna 2014 mohu – takřka bez přerušení – zvát na některou z výstav ve ŠKODA Muzeu, k níž jsem zpracoval libreto, texty. Dosud mi vyšlo šest knih, hlavně o motorismu a cestování, včetně třídílné Kroniky ŠKODA AUTO (s pomocí trojice konzultantů), největšího díla svého druhu. Stálo mě strašně moc času i nervů, ale pocit dobře odvedené práce za to rozhodně stojí.
Od ledna 2020 jsem ředitelem Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše, kde se snažím rozšiřovat a motivovat tým obětavých erudovaných nadšenců všech věkových kategorií. Nebyl to krok do neznáma, s Památníkem jsem spolupracoval deset let. Dostávám se do kontaktu s mnoha výjimečnými lidmi, také tato práce mě velmi baví a rozšiřuje mi obzory.

V čem Vaše práce spočívá?
Vedu tým o devíti stálých spolupracovnících a asi tuctu externistů, připravujeme přednášky, výstavy, kulturní akce i programy pro školy a další věkové kategorie návštěvníků, vydáváme knihy a propagujeme dílo i humanistické postoje demokratů jako byli Karel Čapek či Ferdinand Peroutka. Daří se nám mediální prezentace a jsme čím dál aktivnější i na sociálních sítích, za časů korony činnost zvláště důležitá. Ostatně posuďte sami:
WEB
FACEBOOK
INSTAGRAM

Co Vás na práci nejvíce baví?
Pestrost, příležitost k improvizaci, inspirativní setkání se zajímavými osobnostmi, dobrodružství z poznávání, ale také překrásné prostředí. Strž bylo Čapkovo letní sídlo, jde o dům z 19. století v zahradě se starými stromy, na samotě u lesa, pod hrází rybníka a u potoka. Kousek od dálnice D4 a Prahy, přitom v naprostém tichu, na čerstvém vzduchu. Z domova v Berouně dojíždím 35 pohodových minut, hlubokými lesy mezi srnkami a divočáky.

Co je pro Vás obtížné / výzvou?
Celý dosavadní profesní život jsem byl „na volné noze“, OSVČ, zodpovědný sám za sebe. Věřte nevěřte, tohle byl úplně první konkurz, navíc do státní správy – stal jsem se zaměstnancem Středočeského kraje. Ocitl jsem se ve zcela jiném světě a navíc nesu zodpovědnost za muzeum, které je kulturní veřejností bedlivě sledováno. Nastoupil jsem do složité situace, začínal krizovým managementem a pracně obnovoval poškozené image Památníku. Z reakcí okolí mám pocit, že jsme s kolegyněmi a kolegy snad na dobré cestě.

Jaké máte plány do budoucna?
Znáte to, Pánaboha vždy nejvíce pobaví, když lidé zaníceně plánují. Rozhodně nechci ustrnout, zakrnět. Přitom opravdu nejsem fluktuant, myslím tedy na neustálé hledání nových cest i mnohdy nepravděpodobných spojení mých stávajících a třeba nějakých dalších zájmů, pro něž se teprve nadchnu. Cokoliv dělám, to se snažím obohatit o širší kontext, odstup a komplexnější pohled. Jde o osvědčený způsob, jak zdánlivě vyčerpaným tématům dodat šťávu a otevřít sobě samému i čtenářům či návštěvníkům okna k novým zážitkům z poznávání, námětům k přemýšlení. To mě ohromně baví a nemám pocit, že bych měl v dohledné době narazit na limity končící vyhořením.

Jaký máte v současné době vztah k Ledči a našemu regionu?
Rodiče stále bydlí v Dolní Březince, součásti Světlé nad Sázavou. K tomu místu mám velmi silný vztah a často do Březinky jezdíme. Kolem Melechova a přes Ledeč se s manželkou občas vydáme na kolech, někdy dorazíme i veteránem, protože auta vyrobená do 50. let minulého století jsou hobby jak hrom. Střídám tři, z let 1928, 1940 a 1954. Takový osmiválec v kůži, na drátových kolech a s dvoustupňovým automatem vás po pár ujetých metrech přenese do jiného světa. Ale nejsem snob a úplně stejně si u nás nebo třeba v Alpách užívám i adrenalin za volantem Škody Rapid (1940), tedy stejného typu, jaký měl můj vzor Karel Čapek.

Co byste chtěl vzkázat našim studentům?
Ať si užívají krásného študáckého života v pohodové atmosféře skoro rodinného ledečského gymplu. Věřím, že je pro studia na vysoké škole a pro život připraví nejméně stejně dobře, jako mě a mé spolužáky. A také jim přeju, ať distanční výuka skončí co nejdříve! Kamarádské vztahy ve třídě, študácké lásky a zážitky třeba z laborek nebo školních výletů, které se jim vryjí do paměti nejhlouběji, jsou při prožívání v pouhém online světě podobně intenzivní jako, řekněme, líbání přes sklo. A to jim rozhodně nepřeji.