V době převratných změn (covidová pandemie, růst cen energií, ruská agrese) se o světové dění zajímají i ti, které to jinak většinou nechávalo chladným. Také se ukazuje nutnost mít přístup ke kvalitním informacím. Denním chlebem jsou tyto záležitosti pro naši absolventku Lucii Štěchovou. Ale o tom už nám řekne víc ona sama.
Jaké vzpomínky máte na gymnázium v Ledči?
Jen ty nejlepší. Vzpomínám na skvělou partu spolužáků i laskavé a vstřícné vyučující, kteří do mě dostali spoustu vědomostí, ze kterých jsem těžila při dalším studiu na vysoké škole.
Pamatujete si, čím jste se chtěla v té době stát?
Vyloženě vysněné povolání jsem neměla. I proto jsem si po základce vybrala čtyřleté gymnázium – chtěla jsem získat čas a prostor, abych si ujasnila, co bych chtěla dělat.
Vždy mě fascinovala politika, mezinárodní vztahy i geopolitika a toužila jsem vidět pod povrch – pochopit, jaké zákonitosti ovlivňují tvorbu rozhodnutí i jak funguje mocenský mechanismus. Protože mě bavily i cizí jazyky, lákala mě kariéra v diplomacii. Že budu jednou dělat novinářku, to by mě tenkrát vůbec nenapadlo.
Čemu jste se věnovala později (studium, práce)?
Vystudovala jsem politologii na Univerzitě v Hradci Králové (Bc.) a Univerzitě Karlově (Mgr.). Během studií jsem hledala brigádu a úplnou náhodou jsem se dostala k inzerátu, kde jedno z českých médií zaměřujících se na politické dění hledalo redaktorku. Neměla jsem s novinařinou žádné zkušenosti, ale zkusila jsem to, vzali mě a to rozhodlo o mém dalším kariérním směřování.
V jakém povolání (profesi, postavení, funkci) pracujete teď?
Dělám editorku pro INFO.CZ. Je to menší český názorový web, který se soustředí zejména na domácí a zahraniční politiku a ekonomiku.
V čem vaše práce spočívá?
Protože je nás v redakci jen pár, moje pracovní náplň je mnohem širší, než mají editoři ve velkých mediálních domech. Standardně editor ve svěřené rubrice (domácí, zahraniční, ekonomická, názorová, sportovní, kulturní…) s redaktory řeší témata, o kterých budou psát, určuje priority a kontroluje formální i faktickou správnost jejich článků. Pokud je to internetové médium, tak i následně články vydává a řeší jejich pozici na stránce. Já plním i funkci korektorky – to znamená, že kontroluju i stylistiku a gramatiku. Během své směny také spravuju sociální sítě a koordinuju práci grafiků a střihačů videí a podcastů. Zhruba před rokem jsme také navázali spolupráci s prestižním americkým deníkem The Wall Street Journal, takže si sem tam střihnu i překlady z angličtiny.
Co Vás na ní nejvíce baví?
Je to velmi kreativní práce (pořád se něco učím), která mi dává široký rozhled o dění v Česku i ve světě. A také mi umožňuje nahlédnout „pod pokličku“ – jak se tvoří a přijímají rozhodnutí, která ovlivňují naše životy. A na rozdíl od řady jiných povolání až na výjimky nemusím dodržovat dress code. Je na mně, jestli přijdu do práce v kostýmku, nebo v džínách. U nás v redakci si také nepotrpíme na formality a funkce – všichni jsme jedna parta, nikdo se nad nikoho nepovyšuje a důležitý je výsledek, ne počet odpracovaných hodin.
Co je pro vás výzvou – obtížné?
Novinařina je práce 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Výjimkou nejsou víkendy ani svátky. Je to povolání, které se nedá dělat pro peníze, musíte ho mít rádi a být pro něj zapálení. I proto je velmi těžké najít rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Pracujete prakticky neustále.
Velmi obtížné je také vstřebat tragické události, jako jsou teroristické útoky, jako byla pandemie covidu či aktuálně je válka na Ukrajině. Žijeme v době sociálních sítí, prakticky celý svět je propojený, takže i dění na druhém konci světa sledujeme v přímém přenosu – i když časem otrnete, záběry mrtvých a zraněných (nezřídka dětí) zacloumají i se zkušenými novináři.
Jaké máte plány do budoucna?
Co se týče pracovní roviny, tak určitě pracovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. I když se vnímání médií v čase proměňuje, tváří v tvář trollům, dezinformacím či různým informačním válkám (nehledě na snahy některých režimů či aktérů omezit svobodný přístup k informacím), které by se mohly na fungování společnosti velmi negativně odrazit, je role kvalitní novinařiny podle mého stále nezastupitelná.
Jaký máte v současné době vztah k Ledči / našemu regionu?
I když žiju a pracuju v Praze, do Ledče pravidelně jezdím za rodiči a kamarády. Pokaždé, když ve Světlé nad Sázavou přesednu na osobák do Ledče a koukám na tekoucí řeku a ubíhající krajinu kolem a když se nakonec vynoří obrys ledečského hradu, vím, že jsem doma.
Co byste chtěla vzkázat našim studentům?
Nebojte se jít za svým, i z malého města, jako je Ledeč, se dají dokázat velké věci.
Fotografie: archiv Lucie Štěchové, skupinové foto - 5. výročí Info.cz : Ray Baseley
Ptal se a hodně úspěchů Lucii přeje Jiří Foller.